MilujuTeMiluju

Dnes jsem měla opravdu krásný den. Vzbudila jsem se v půl dvanácté, nasnídala Oatmealem abych neměla hned hlad a vydala se na střechu. Potřebovala jsem si opálit určité partie a dnes byl neuvěřitelně horký a slunný den. Na střeše jsem se rozvalila na kanapátko a začala dělat osobní práci. Teď zrovna pracuju na svém životopise a psala jsem si co jsem vyváděla od svých pěti do deseti let. Bylo to moc zajímavý, ale pak mě začala z psaní bolet ruka. Došla jsem si proto pro knížku, kterou jsem u pasové kontroly dostala od Lucky. ;) Jmenuje se Silo Speaks a je to moc chytrá knížka, vřele ji doporučuju, ale zatím jsem přečetla jen prvních pár stránek, tak nechci psát víc. Jinak fotky jsem udělala další den a můžete si je prohlédnout klasicky zde.

Na střeše se sem tam objevovali různí lidé, většinou si chtěli povídat, tak jsem si povídala. Jeden pán tam celou dobu jen seděl, pokukoval a smál se. Nevím jak jsem tam rozvalená v těch tangách působila, každopádně se za chvíli zvedl a vážně se mě zeptal, jestli nepotřebuju masáž. :)) Bleskově jsem odvětila, že NE, ale, že děkuju :D. Usmál se a odešel, pak se tam objevil znovu, ale už na mě nemluvil.

Někdy ve čtyři jsem slezla dolů, protože jsem se chtěla jet projet na bruslích ještě za svěla. To se mi samozřejmě nepodařilo, protože jsem snědla Vojtovu megapálivou polívku a musela chvíli počkat než se mi umoudří žaludek. Vyjížděla jsem proto za tmy a to ještě dost neurčitým směrem k vodě, kde jsem doufala, že nebude tolik přechodů. Jedu si tak jedu a najednou se mi scenérie začíná značně proměňovat, ulice jsou čím dál špinavější a všude se line děsný smrad. Nicméně jedu dál, říkám si, že je to náhodou špatná ulice. Lidí ale začalo přibývat a všude byli jen samí černoši. Jistě víte, že nejsem absolutně žádný rasista, ale tohle místo mi nahánělo děsnou hrůzu. Všude se povalovaly odpadky a lidi. Po pár ulicích to začínalo být ještě horší, tak jsem si řekla, že zahnu do ulice a pojedu zpět.

Kam, že se mi to podařilo zajet? Do té nejpříšernější uličky kterou jsem zatím jela. Nedalo se tam pořádně projet, protože byl chodník úzký a všude tam leželi, seděli a postávali malé hloučky lidí. Většinou 2-3 lidí, vypadali jako kdyby se o něco dohadovali nebo na něčem domlouvali. Prostě mi představivost hrála všemi barvami. Leč jsem už byla mezi nimi a chtěla se jen dostat co nejdřív pryč. Někteří na mě pokřikovali ,,hej mama" další ale ,,co tady děláš?!" a to už jsem fakt přidávala na rychlosti, teda ono to moc nešlo, spíš jsem se snažila rychlejc vymotat. Se svým milujícím přístupem ke všem lidem a naivitou, že by mi nikdo přeci nemohl ublížit, jsem se snažila na lidi usmívat a mít pohled plný pochopení a srdce otevřené. Po chvíli se mi opravdu podařilo vyjet nejen z uličky, ale i z celé čtvrti.

Teprve pak jsem si uvědomila jak jsem rozklepaná a jak je mi duševně špatně. Zavolala jsem Vojtovi, ale moc mé rozpoložení nechápal, tak jsem se ho radši zeptala kam mám jet aby to nevypadalo, že mu volám zbytečně. Já jsem ale potřebovala pohladit, alespoň po telefonu, když svým nejbližším zavolat nemůžu... Tak vám to píšu aspoň teď tady a brečim taky až tady. Jen málo ale. Pak jsem se jela projet dál, ale bylo to k ničemu, buď bylo na ulici moc nebo málo lidí. Tak jsem pak zamířila domů a ještě chvíli cvičila na bruslích výjezdní cviky na burslích. Chodba v mrakodrapu je totiž dotatečně dlouhá. Už jsem se to ale potřebovala jet někomu svěřit, tak to teď píšu ještě s bruslema na nohou, pojedu asi ještě cvičit po bytě.

Každopádně to byl pěknej humáč říkám vám. Úplně jsem v tu chvíli měla chuť řvát ,,Tak tohle je ta vaše demokracie a svoboda? To je ono? Tak to nechci!!! To si strčte do p....". Bylo to samozřejmě způsobený těma emocema, vím, že je tu spousta super věcí, ale byla jsem děsně šťastná, že mi tohle v Praze nemáme. Alespoň co jsem měla já možnost poznat, tak tohle fakt ne. I v Keni to bylo jiné! Rozhodně jsme se tam nikde neměla tak nepříjemný pocit jako tady. Ani když v Keni řádila vraždící sekta Mungiki ;). A ve slumu jsou ty pocity jiné... Tak se omlouvám za ten emocielní výlev. Už se na vás na všechny moc a moc těším do pro mě normální Prahy, kde jsou lidé svoji, ale rozhodně proto nemusí chodit oblíkaní a vypadat jako blázni, protože tady mi to u spousty lidí tak přijde...